Krátce po propuštění z vězení jsem se setkal s Ivanem Mládkem. Mé protiprávní odsouzení okomentoval velmi praktickou radou: „Jožko, napiš o tom všem knihu. Rád si ji přečtu.“ To jsme ještě netušili, jak skvělým advokátem mého projektu, či soudcem těch, kteří se postarali o jeho zničení, může tato kniha být.
Nad ránem, 17. února 1994, jsem byl zatčen a odveden od rodiny jako zločinec. Domů jsem se vrátil až za čtyři roky. Když jsem se do psaní knihy DIVADLO U SOUDU pustil, šéf kriminálky, který podepsal příkaz k mému zatčení, už nežil: Údajně se zastřelil.
Toto knihu si už nepřečte ani moje zadarmo drahá advokátka ex offo, neboť ji v roce 2006 zastřelil vrah, který vzal spravedlnost do svých rukou. V roce 2012 umírá za dosud nevyjasněných okolností předseda senátu, jehož mrtvé tělo napadá smečka psů (videa vpravo).
Jaké „zločiny“ jsem „spáchal“ a co jim předcházelo?
Za třicet měsíců jsem stihl v různých městech na Moravě uspořádat 75 koncertů, včetně devíti plesů (2,5 akce za měsíc v různých městech; viz přiložená videa). Ke vstupence si mohl každý účastník vyžádat slosovatelné kupóny. Každý z nich měl cenu 10 Kč(s). Kdo zaplatil za vstupenku 100 Kč, mohl si v kupónech odnést pětkrát víc, tj. 500 Kč(s), čili 50 kupónů, kdo si koupil permanentku na pět akcí během roku, odnesl si 500 kupónů. Ve spolupracující síti obchodů se jimi dala platit část útraty, zpravidla 5 – 10 %.
O systém projevili zájem i jiní pořadatelé. K nabízené síti obchodů jsem jim samozřejmě nabízel i VÝHODNÉ KNÍŽKY s padesáti kupóny:
Systém oslovil nejen příznivce lidovek, kteří jej v několika městech na Moravě již využívali, ale například i publikum Ivana Mládka, Pavla Dobeše, Hany Zagorové, Orchestru Václava Hybše aj. Díky navazované spolupráci s jinými pořadateli, jsem se systémem proplácení vstupenek seznamoval publikum různých interpretů, pokud mi to ovšem dovolili:
Jeden příklad za mnohé: Když mě v roce 1993 pozvala Hanka Zagorová na svůj vyprodaný koncert do Kopřivnice, vůbec jsem netušil, jak nezapomenutelný zážitek to pro mě bude (v Kopřivnici jsem toho roku pořádal ples s Moravěnkou, takže jsem se mohl pozdravit s mnoha známými). Asi deset minut před začátkem představení si Hanka všimla, že bubeník má na sobě jiné kalhoty, než by měl mít. Zapomněl si je na nedalekém hotelu. S argumentem, že si za bubnem jeho riflových kalhot nikdo nevšimne, u Hanky nepochodil. Musel se jet na hotel převléknout. A já na to:
„Hanko, kdyby se bubeník zpozdil, mohl bych, prosím, vyzkoušet ten hlavní mikrofon? Zanedlouho tady pořádám vystoupení BUDVARKY, což je dobrá příležitost pozvat naše příznivce na koncert, který bude moderovat Petr Hanus, syn známého herce Františka.“ A Hanka souhlasila. Samozřejmě jsem přítomným nezapomněl říci, jakou cenu má po všech našich koncertech již zdánlivě bezcenná vstupenka. Hanka můj krátký projev ocenila milým úsměvem.
O devět let později (8.10.2002) jsme se sešli na křtu CD kamaráda Romana Zavadila, jehož producentem je MULTISONIC, který v té době vlastnil Karel Vágner (drobná zajímavost: oba jsme se narodili 22. března – pan Vágner v roce 1942, já v roce 1959).
Systému proplácení vstupenek se věnoval i Pavel Novák. Nakonec jsme mu dali název BUMERANG, neboť účastníkům akcí VRACEL investice do vstupného i s „úlovkem“: 
