• Šéf kriminálky, který vydal příkaz k mému zatčení (1994), se krátce po mém umístění do vazby zastřelil.
• Moji advokátku ex offo zastřelil vrah, který vzal spravedlnost do svých rukou (2006):  „Dostanete 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí.“ Svůj prorocký výrok pronesla dříve, než obdržela od kolegy SPIS.
• V roce 2012 bylo nalezeno mrtvé tělo netečného předsedy senátu, napadené smečkou psů (půl roku po propuštění z vězení jsem v ostravském rozhlase nazpíval písničku v režii jeho bratra – 1998).

Předloha k filmovému scénáři:

Přestože se kniha zabývá daleko větším množstvím dramatických událostí, převládá v ní humor připomínající známé Haškovo dílo. Scény z vyšetřování či ze soudní síně číslo 307, což je známá diagnóza bláznů, dokáží pobavit stejně dobře, jako příběhy, které se staly či vyprávěly za zdmi věznice. Jen „Švejkoviny“ bohatě vynahrazují „Ševčíkoviny“, které prezentoval osobitým humorem Peter Ševčík z Karviné.

„Setkáte se“ s mnoha významnými osobnostmi. Dokonce i s těmi, kteří se dnešních dnů nedožili. Kniha obsahuje i dopisy, kterými mě i moji rodinu, od které jsem byl odveden jako zločinec, povzbuzovali k odvaze a trpělivosti. Kniha zahrnuje i přepisy zvukových či obrazových záznamů s mnoha umělci i podnikateli. Budete svědky nevídaného stylu prodeje vstupenek, kdy si účastníci akcí odnesou 5x více peněz, než investovali do vstupného (k objednání na DVD jsou jak z doby před mým uvězněním, tak i po mém propuštění, kdy jsem moderoval vlastní pořad v rádiu HANÁ pod názvem zničeného projektu značky BUMERANG).

Můj projekt obdivovaly nejen osobnosti, ale i média, která neváhala HLÁSAT (v závěru reportáže) „Takové podnikání nemá u nás prozatím obdoby.“ Pozadu nezůstala ani státní TELEVIZE.

Upoutávka z filmového scénáře:

Černobílý obraz – Slovensko 1959:
Zpěv ptáků zaniká v zesilujícím se zvuku automobilu s třemi pasažéry. Za volantem sedí muž, vedle něj žena a za nimi spokojeně spinká v peřince zabalené miminko. Žena je neslyšící, což je možné rozpoznat z posunků při komunikaci. Silnici, kudy auto projíždí, lemuje les ve stráni po levé straně a rovinaté pole po straně pravé. Automobil jede podezřele pomalu, až se zastaví u silného stromu, jediného, který je u cesty do pole.

Žena s pláčem vystupuje, bere do náruče spící dítě a odkládá je do travnatého porostu několik metrů od stromu. Poté spěšně nastupuje do vozu vstříc tragickému osudu, neboť auto nejede dopředu, ale couvá. Zastaví se až v patřičné vzdálenosti a znovu se rozjíždí. Po nárazu do stromu vyhasínají dva lidské životy. Zůstává mnoho nezodpovězených otázek … (děj se přesunuje do barevného obrazu).

Ostrava – Heřmanice (12. března 1998):
Věznici opouští muž středního věku. Z telefonní budky hovoří se známým zpěvákem. Scénu střídá osobní setkání, končící velmi praktickou vybídkou: „Jožko, napiš o tom všem knihu.“

Komické scény z prostředí kulturních a sportovních akcí střídají komediálně dramatické scény z vyšetřování mých aktivit. DIVADLO U SOUDU za dveřmi číslo 307 nabízí něco, co nelze vymyslet. Veškeré dění se živě probírá v hospůdkách i ve věznicích … 
Zaznamenávané vzpomínky doplňují mezi roky 2006 až 2012 neuvěřitelné zprávy: Ti, kdo měli, jak se lidově říká, „prsty“ ve zničení projektu ke škodě jeho příznivců, začali za dramatických okolností umírat.

Když už je zřejmé, že se filmový příběh blíží ke svému konci, stále není zodpovězena otázka, jaké události následovaly v souvislosti s opuštěným dítětem u havarovaného vozidla v roce 1959 … (to zaujalo nejednoho režiséra).

Trestní stíhání jako podnikatelský záměr:

Vedle nájemných vrahů existují i nájemní podvodníci. Mezi nimi vynikal FRANTIŠEK TONKA. 
Řídil havířovskou firmu DAWES, kde byla jednatelkou jeho manželka. V roce 1992 naplánoval, jak se obohatit na mém zájmu o větší množství osobních automobilů na splátky. Přestože DAWES nebyla a ani nemohla být leasingovou společností, i když tak vystupovala, pro Františka, který se mi představil až za tři roky, to nebyl žádný problém. Nechal připravit leasingové smlouvy s pevně danými procenty splátek. Tak jsem si uměl spočítat, že přeplatím za každý vůz 18,6 % jako marži. Za co ale pořídil 12 automobilů, které mi prostřednictvím zaměstnanců předal? STRUČNĚ A ZJEDNODUŠENĚ:

Do bezrizikového podvodu investoval Františkův komplic, majitel pardubické firmy K.E.S., pozdější neúspěšný kandidát do senátu. Ten vstoupil na scénu v momentě, kdy jsem u DAWES reklamoval matematické, logické i etické NESROVNALOSTI ve všech dvanácti smlouvách, na základě kterých jsem splatil po třech měsících 3x více, než určovala ve smlouvách předepsaná procenta. 

Podle předem dohodnutého scénáře postoupila DAWES smlouvy do správy zmiňovaného investora z Pardubic. Ten účelově trval na tom, abych nadále splácel částky za procenty vepsané, čili smyšlené, s 47% – 55% marží. Stačila jen malá lest. Na DAWES se mě zeptali, jestli bych nebyl ochoten platit vyšší akontace (první splátky), když mi o to sníží 23 měsíčních splátek. Jenže právě ty byly nikoli snížené, ale na příkaz Františka navýšené. Na dotaz, proč jsem si to nespočítal je jednoduchá odpověď: Sledoval jsem předepsaná procenta, takže jsem nesrovnalosti mohl kdykoliv reklamovat. Odhalil jsem je až za tři měsíce, když už jsem měl splaceno na další měsíce dopředu, celkově 840 tisíc! Cíl lichvářů byl na dosah: Vozy jejich uživatelům zabavit, a „za výhodných podmínek“ je opět pronajímat. 

Auta jsem potřeboval a tak jsem představil smlouvy s DAWES jiným leasingovým společnostem. Jedna z nich si je ofotila a dala zarámovat. Nakonec jsem si vybral firmu ŠKOFIN, a to k radosti prodejce ze Zlína, pana SAMOHÝLA. To už jsem splácel 26 vozů. Můj záměr si pochvalovalo i vedení ŠKODOVKY (více prozradí kniha). Všichni jmenovaní mně radili, ať spor s lichváři nevzdávám, protože jej nikdy prohrát nemohu. O necelý měsíc později jsem skončil za katrem.

Vykonavatel Františkovy vůle, s nímž jsem nikdy žádnou leasingovou smlouvu nepodepsal, na mě podal přes NETEČNÉHO právníka účelové trestní oznámení za neoprávněné užívání cizí věci se smyšlenou škodou přesahující jeden MILIÓN korun. Díky mému uvěznění činilo dle předložených smluv penále na každém, opakuji na každém z 12 vozů tržní ceny v průměru 175 000 Kčs, prosím neomdlete, 7.350.000 Kč (tj. celkem 88 miliónů, 200 tisíc korun českých). 

Senzacechtivý vyšetřovatel nic počítat nehodlal. Než jej vystřídal kolega, který se stal mým KAMARÁDEM, obdržel od vlivných lidí „na Zeleného zelenou“ adne 17.2.1994 podal úspěšný návrh na mé umístění do vazební věznice. Přes senzacechtivé novináře vyzval nejen uživatele automobilů, aby se dostavili na kriminálku, ale začal vyslýchat stovky příznivců mého projektu, včetně známých osobností.

To bylo ještě v době, kdy jsem ani netušil, že příčina zničení našeho projektu existuje pod jménem:

FRANTIŠEK TONKA:

Koncem roku 1995 jsem byl konečně kvůli zahájení soudního líčení převezen z opavské do ostravské vazby. Zavřeli mě do cely, kde spali dva čekatelé na odvolání proti svým rozsudkům. No a jeden z nich se mi po probuzení představil jako FRANTIŠEK TONKA!? Čekal na odvolání proti odsouzení na 9 let (odvolací soud mu později potvrdil 8,5 roku za jiné miliónové podvody a drogy).

Když jsem jej do svého projektu zasvětil, potvrdil, že mi jeho zaměstnanci podstrčili zfalšované smlouvy záměrně. Uznal, že můj projekt si zasloužil podporu a ne klacky pod nohy. Přestože mu hrozil vysoký trest, byl ochoten dosvědčit, za jakých podmínek s lichvářem z Pardubic spolupracoval. Předseda senátu však můj návrh vyslechnout spolubydlícího korunního svědka zamítl s tím, že je mu vše jasné! Jenže jinak, než jsme se členy eskorty pochopili. Protože nebyli hluší ani slepí, ujišťovali mě, že budu zproštěn viny. Velice se mýlili:

Trest 6,5 roku byl především obhajobou předsedy senátu: 

To, že předseda senátu JUDr. Miloslav Studnička zamítal mé žádosti o propuštění z vazby dokazuje, že se jimi nikdy zabývat nemohl. On, i jemu podobní se prokazatelně chovali jen jako OPISOVAČI nestoudných závěrů prvního vyšetřovatele, který byl jen jakýmsi sluhou jiných pánů. Žádost DRUHÉHO vyšetřovatele o mé propuštění z vazby vyslyšena nebyla, a to z velmi směšných důvodů ohledně občanství. Mým žalářováním a nakonec i vyneseným rozsudkem měli vyděrači k zabavení automobilů rodinám, které je měly téměř z poloviny uhrazené, ten nejlepší doklad, aby je mohli beztrestně pronajímat dalším zájemcům. Takové pohledávky se vyplatí přebírat i po Františku Tonkovi.

Když už jsem byl odsouzen, tak nechápu, proč z mého odsouzení profitovaly jen lichváři a leasingové společnosti!? Ti, kteří do mého projektu vložili své jméno, čas nebo finanční prostředky se výroku o náhradě škody rozsudkem NEDOČKALI!?

Trochu neskutečné fantazie neuškodí:

Kdybych byl zproštěn viny, o STAMILIÓNOVÝCH škodách za zničený projekt a nešťastných rodinách, které nemohly mít a nikdy neměly zájem na mém uvěznění, by psaly nejedny noviny. A pokud uměl předseda senátu počítat, musel počítat s tím, že by obrovská ŠKODA dopadla nejen na jeho hlavu, ale i na hlavu všech OPISOVAČŮ nestoudných závěrů horlivého vyšetřovatele. Senát musel, chtě, nechtě, chránit mým odsouzením nejen kůži svého netečného předsedy, ale i mezinárodní ostudu:

Byl jsem totiž odsouzen jako občan Slovenska (Slovákem jsem se stal automaticky 1.1.1995 kvůli místu narození, neboť ve věznici jsme byli od informací ohledně občanství odříznuti). Možná by se s otázkami na předsedu senátu obraceli i ti novináři, kteří za bombastickými titulky udělali ze všech projektu nakloněných osobností podvedené hlupáky, ze mě podvodníka a z vyšetřovatele svého spojence. Škoda, že novináři nenapsali, že odvolacímu soudu předsedala (nejen Vladimírem Hučínem) za zločince považovaná JUDr. Jsou to všechno NÁHODY, anebo obraz společnosti v rukou neomezené moci? „Ruka ruku myje“ je stále nejoblíbenější přísloví všech škůdců v každém režimu.

Co škůdce podle psychologů a psychiatrů motivuje:

Patnáct lidí ze sta touží druhé trýznit a 7 % své touhy naplňuje. Patří k nim i mnoho těch, kteří zneužívají svoji moc s přesvědčením, že jejich činy zmizí v zapomnění. Knihovny příznivců spravedlnosti jsou daleko lepšími archivy než internet, anebo zaprášené soudní spisy, do nichž se už nikdo nikdy nepodívá. A o nové DIVADLO U SOUDU za zavřenými dveřmi nestojím. To je odpověď všem, kteří se mě ptají, jestli může dojít k obnově procesu. Mělo by, ale už i moje zadarmo drahá advokátka tvrdila, že ví, jak to chodí. Přesto určitá naděje existuje, jak je to patrné ve druhé polovině webové TÉTO stránky: 

Kéž se nabízená kniha stane součástí knihoven zastánců spravedlnosti jako další živý důkaz, že se povaha všehoschopných osob změnou režimu nemění. Prosím vstřícné zájemce o šíření této nabídky. Kniha nikoho nezklame ani jako dárek.

S poděkováním a úctou Jožka Zelený a NAŠE DIVADLO s.r.o.