Když se dívám kolem sebe,
občas mrknu i na nebe.
Ano, vzhůru, hlavně v noci,
nemohu si já pomoci:
Vidím díla v Božím duchu,
než-li krásu po výbuchu.
Jsou i lidé, kteří mají
hlavu v dlaních, naříkají.
Proč se trápí, to je jasné,
neb není myšlenky krásné
tam, kde oči vidí kalně,
ač dopředu, přesto marně.
Co se děje mnozí neví.
Úctu k pravdě neprojeví.
Jsou zde lidé, kteří znají
jenom zlo a v to doufají: „Můj je písek, ty máš vedle!“
A je vedle, jak ta jedle.
I to zvíře má cos v hlavě…
Není však stvořeno právě,
ať si pudem druha hledá?
U člověka je však běda
když se řídí pouze tělem
před snídaní, před obědem …
V čem se taký člověk liší?
Že je zvíře, což neslyší?!
Po večeři do ulice
vyráží, jako opice.
Evoluce má pak hody,
když nahlédne do hospody.
