Slovensko 1959 – černobílý obraz:
Zpěv ptáků zaniká v zesilujícím se zvuku automobilu s třemi pasažéry. Za volantem sedí muž, vedle něj žena a za nimi spokojeně spinká v peřince zabalené miminko. Žena je neslyšící, což je možné rozpoznat z posunků při komunikaci. Silnici, kudy auto projíždí, lemuje les ve stráni po levé straně a rovinaté pole po straně pravé. Automobil jede podezřele pomalu, až se zastaví u silného stromu, jediného, který je u cesty do pole.
Žena s pláčem vystupuje, bere do náruče spící dítě a odkládá je do travnatého porostu několik metrů od stromu. Poté spěšně nastupuje do vozu vstříc tragickému osudu, neboť auto nejede dopředu, ale couvá. Zastaví se až v patřičné vzdálenosti a znovu se rozjíždí. Po nárazu do stromu nastává hrobové ticho. Zůstává mnoho nezodpovězených otázek.
Děj se barevným obrazem přesouvá do roku 1998…
Ostrava – Heřmanice (12. března 1998):
Věznici opouští muž středního věku. Z telefonní budky hovoří se známým zpěvákem, ekonomem, jenž stál v roce 1992 u zrodu jedinečného, kulturně ekonomického projektu, který zničila ona pověstná doba plná intrik. Scénu střídá osobní setkání, končící velmi praktickou vybídkou: „Napiš o tom knihu.“
Komické scény z prostředí kulturních či sportovních akcí střídají komediálně dramatické scény z výslechů obviněného a údajných poškozených. Ale kým poškozených? U soudu za dveřmi číslo 307 (diagnóza bláznů) se odehrávají scény, jaké nelze vymyslet. Živě se o nich diskutuje v hospůdkách i za zdmi těch nejstřeženějších věznic.
Diskuze se opakují, jakmile mezi roky 2006 – 2012 televizní zprávy oznamují, že za dramatických okolností umírá kriminalista, který vydal příkaz k mému zatčení (1994), moje zadarmo drahá advokátka ex offo (2006) a předseda senátu (2012), jehož bratr, coby režisér Ostravského rozhlasu, se mnou natočil píseň „Opavo bílá“ krátce po mém, zcela bezdůvodném žalářování!
Když už je zřejmé, že se blíží konec příběhu, stále není zodpovězena otázka, jaké události následovaly v souvislosti s opuštěným dítětem u havarovaného vozidla…?!
Hraniční přechod Lanžhot: „Mami, sama víš, že píšu knihu o svém životě. I když jsme se o tom nikdy nebavili, a nebylo ani třeba, táty jsem se v hospodě zeptal, komu jsem se vlastně narodil. Řekl mi to. Ale přál si, ať se s tebou o tom nebavím. A tak chci, abys věděla, že v té knížce píšu, že jsem se narodil nevím komu a že sis mě vzala z ústavu.“
„Pepíku, už je ti víc, jak padesát roků, tak já ti to teda řeknu… Tys nikdy v žádném ústavu nebyl. Já sem si ťa našla.“ (viz REPORTÁŽ Slovenské televize)
„Jak našla?“ „Já sem si ťa našla u havárky…“ Barevný obraz se mění na černobílý.
Černobílý obraz z roku 1959 pokračuje v místě, kde skončil. Vzrušující dramatické scény vhánějí do mnohých očí slzy dojetí i radosti …
Zdánlivý konec však nabízí barevný, sotva minutu trvající telefonický hovor s archivářkou porodnice. Ta na prostou otázku z prosince 2009 odpovídá pouhými třemi slovíčky, která posílají tento příběh do ještě dramatičtějšího seriálového pokračování, tzv. řady II…
Závěrečné titulky doprovází ústřední píseň filmu „Když se ráno probouzím …“:
Zájem o příběh projevuje nejen Slovenská televize:
